Euthanázie

[genca]

Dnes jsem poprvé v životě musela učinit tak těžký rozhodnutí :( o tom, jestli zvíře nechat utratit... Nešlo o činčilku, ale o našeho kocourka. Rozhodla jsem pro to, abychom ukončili jeho trápení. Nemohl už žrát, držela jsem ho dva dny už jenom na mlíku, normálním, kondenzovaným, nic jinýho do sebe nedostal, chtěl, ale nešlo mu žrát... Od zimy strašně zhubl, začal špatně chodit... Bylo mu sedm let. Na veterinu jsem s ním šla sama, doma by to nikdo jinej nerozhodl :( a byla jsem u něho, než usnul... No a teď to bolí, že už tady není a pořád mi naskakuje, jestli jsem opravdu rozhodla dobře, i když racionálně vím, že jo... Taky jste už někdy rozhodovali? Jak jste se s tím vyrovnávali?

[minlub]

Já se rozhodovala jednou u činčilky a bylo to hrozné.2 dny jsem se snažila jí nějak pomoct ale bylo to horší a horší...taky jsem si pořád říkala jetli jsem jí nemohla nějak pomoct,i když jsem věděla že nemohla :cry:
S kocourkem je mi to moc líto,ale je mu líp a než by umřel by se hodně trápil,pomohla jsi mu.

[Lenca]

Já měla nemocnou peršanku,12 let jí bylo,zemřela v červnu 2009. Šlo na ní vidět,že se trápí,ale ze sobectví sem to stále prodlužovala. Nakonec ji na veterinu odnesl táta aniž bych o tom věděla.Takže to pro mě byl šok,když sem ji doma nemohla najít....Doted mi chybí. V té době jsem dostala nějaké prášky na zklidnění,nesla jsem to opravdu špatně.Po skoro 2 letech ale vím,že táta udělal správnou věc a já vím,že se měla u nás dobře.Nevím,jestli to znáte,ale mezi mnou a zvířetem bylo tak silné spojení,nikdy jsem k nikomu necítila něco víc než k té kočce.Když jsem například odjela na dovolenou,kočka přestala jíst,rodiče už mysleli,že umře,jen spala a občas ji donutili se napit. Přijela jsem,nasypala žradlo a začla jist.Když jsem měla zapal plic,kočka mi ležela na plicích a zahřívala apod...Ted vím,že se má dobře a určitě se všecko, co pro mě dělala vrátilo :) Ono všecko,co bolí,přebolí :wink: kocourkovi je ted taky dobře určitě a nemusíš mít špatné svědomí.

[tarja666]

tak já sice žádnou takovou zkušenost nemám (naštěstí), ale také mám doma kočičku a jak psala Lenka, s nikým jsem neměla podobný vztah jako s ní. Dříve, když jsem nebyla doma, nechtěla žrát atd., prostě úplně to samý. Ted mám naštěstí skvělého přítele, který si s ní vytvořil velmi dobrý vztah a když jsem pryč, tak už to nesnáší tak špatně, za což jsem velice ráda. Každopádně doufám, že nikdy nebudu muset stát před takovýmto rozhodnutím, protože se bojím, že bych také byla sobec :(
Genco, tvého kocourka je mi moc líto. Vůbec si nedovedu představit, jaké to pro tebe musí být :( ale udělala jsi správně. Kocourkovi je ted daleko lépe, než kdyby byl tady a dál se trápil. Určitě si teď v kočičím nebi chytá myšky k snídani a kouká na tebe ;)

[jasmin]

Jo, tohle je moc smutne vzdy a i ja jsem jen, co se tyce zvirat cita a srabak.
Urcite jsi rozhodla dobre, nastesti zviratka maji tu moznost odejit rychle a bezbolestne, melo by se to povolit i u nas lidi, kdyz si to budou prat, aby netrpeli.
A co mu bylo, ze odesel tak brzy?:-(
Jinak Leni,to, co popisujes u sve kocky jsem zazila s cincilkou, kterou jsem pred 9lety zachranila od kozesinoveho chovatele.Vytvorilo s emezi nama tak silne pouto, ze kdyz jsem mela problemy,tak je snad pretahla na sebe, znama mi rikala, ze pry to jde a zvirata, ktera miluji sveho cloveka to dokazi a delaji a kdyz umirala vinou neodborneho zkouknuti tlamicky jednoho veta a musela strasne trpet po celou noc, kdy jsem spala a nevedela o tom, tak do posledni chvile do rana trpela a cekala, az pro ni prijdu do chodbicky, kam jsme cincilky davala na noc, aby se se mnou mohla rozloucit a podekovat me, ze jsem ji pred rokem zachranila od toho kozesnika zivot a udelala ji ho krasnym aspon ten rok.To byste to museli videt.Lezela uz v agonii dole na platforme a jak slysela, ze jsem otevrela dvere, z poslednich sil zvedla hlavicku, podivala se na me, vydala zvuk, jako kocka mnouknuti, vypadalo to, jako rozlouceni a odesla:-(.Tenkrat jsem z toho byla dost dlouho strasne spatna a brecela, porad jsem se obvinovala, ze jsem mela poznat nejaky problem uz vecer, kdy jsme ji privezli z veteriny, kde byla po te zranene tlamicce na pozorovani,hrzne skytala,14dni predtim tam byla na operaci strev diky problemum se zubama a jeste predtim na korekci stolicek, kterou ji delali bez jakohokoliv umrtveni:-( a hlavne nevykecavat rano po telefonu v posteli s kamoskou dlouho a jit tam driv, ze na me cekala a dlouho se trapila navic.Boli to a bude porad:-(.
Takze, ted se tam mozna prohani s Tvym kocourkem a ostatnima cincilkama, hlavne Vincentkem,s kterym se nakonec mela moc rada a je ji uz dobre.Ja bohuzel veci, ktere se tykaji zvirat snasim opravdu hodne spatne a take proto, jsem bohuzel pro nektere lidi tady nenormalni, jak uz jsem mela tu cest o sobe cist.Ale je mi to jedno, vzdy u me budou zvirata na prvnim miste pred lidma a nestadim se zato.

[Wulfina]

:cry: Jenž tohle potká všechno, co zvířata mají...
Rexe jsem si uspala sama, nechtěla jsme ho nikam vozit, zemřel mi v náručí, taky jsme jeho trápení ukončila, kocourka jsme nechali uspat před rokem, bylo mu 15 let... Je to holt osud lidí, kteří ají zvířata, potká to každého z nás...

[Ivissek1985]

Je to smutný....

Byla jsem v mých 17 utrácet naše oba psi..... Naši se rozváděli a psi zůstali u mě a táty ... bohužel obě byly nemocný v tu dobu , mladší měla zánět dělohy a druhá nádory.. tak táta řekl že na operaci nemáme že je uspíme ....
Nevěděli jsme 100% jestli obě tak nejřív jsem vezla jednu a necelích 14 dní na to druhou je to už 8 let a pokaždý si na ten den vzpomenu... jedna šla 12.3 a druhá 21.3 ... obě jsem ořvala a byla jsem na tátu dlouho naštvaná že stím nic nedělal a nechal je ....

Prostě s takovou strátou se člověk nevyrovnává dobře.... byly prostě moje dětství

[jasmin]

Tak to se Ti nedivim, take bych byla na tatu nastvana.Doufam, ze aspon nebyly jeste mlady a zivot pred sebou.Ty nadory chapu, tam uz slo asi stejne o cas, ale ten zanet delohy se da resit, v nejhorism odebranim delohy.Jenze, Ty zato nemuzes, chapu.

[Lída]

vždycky když domácí zvíře onemocní, je to jako člen rodiny. ikdyž chovám více činčilek a něco se děje, tak to bolí a člověk to obrečí. jenže jsou chvíle, kdy léčení je někdy marné. každý to zkoušíme a buď to dopadne dobře nebo ne.
já taky bojovala do poslední chvíle. ale už vím, že jsou situace, kdy je lepší pro zvířátko uspání než neúspěšná léčba - trápení zvířatka.
na to člověk dojde až zkušenostma.
ať je to pes, křeček nebo činčila - je to stejné. pokud mu ale není pomoci, jsem pro uspání........

[silva]

Souhlasím s Lídou. Když není pomoci, níkdo nemá právo nechat jakékoliv zvíře trápit, také jsem nechala Fouska uspat a stejně tak to udělám i v budoucnu, když bude třeba.