Dojemnej příběh

Zolty · Příspěvekod **Zolty** » Ne Zář 25, 2005 10:06

Když už jsou tady lumpárny činčil, tak mě napadlo: činčily mi přídou docela citlivý, tak se chci zeptat, jestli máte nákej dojemnej příběh... ráda bych něco takovýho četla.. :wink:

Příspěvekod **Iva** » Ne Zář 25, 2005 18:56

Lumpík začal marodit se stoličkami loni hned na začátku ledna. Žádný veterinář, u kretého jsme byli, si s tím pořádně nevěděl rady. Lumpíkovi bylo čím dál hůř, měl za sebou léčbu antibiotiky, nespočet prohlídek... Až se mi nakonec podařilo objevit našeho současného veterináře a ještě ten den Lumpíkovi stoličky sbrousili a já celá šťastná sledovala, jak se mi v autě, uprostěd Barrandováku, ve sněhové kalamitě a mínus dvaceti stupních probírá z narkózy. Oba jsme si mysleli, že máme vyhráno. Jenže po pár dnech začalo být Lumpíkovi ještě hůř než před tím a museli jsme denně dojíždět na injekce, cesta to byla na 3 hodiny. Lumpík nemohl papat vůbec nic, bylo mu moc zle a jednou, když jsem za ním přišla do pokoje, mi bylo jasné, že to vzdal a že chce umřít. Neumím popsat, jak jsem to poznala... Svojí reakci vám asi nemusím moc popisovat, asi si to umíte představit :cry: Po nějaké době (možná hodině) jsem najednou dostala sama na sebe děsný vztek. Řekla jsem si, že jsem asi úplně pitomá, když oplakávám tvorečka, který ještě žije... Naštvala jsem se, vyrobila další dávku rozvařené rýže s granulkami (vždycky si k ní jen čichnul a ani neochutnal) a vlítla jsem do pokoje za Lumpíkem. Ten na mne hodil takový ten zvířecí odevzdaný pohled, já na něho ten můj naštvaný... no prostě jsem do něho i přes jeho odpor (bránil se všemi zbytky sil) nacpala trošičku rýže. Taky jsem mu pořádně vynadala, že se umírání konat nebude. Takhle se to opakovalo zhruba po dvou hodinách i v noci. Cosi se mezi mnou a Lumpíkem stalo, protože celou dobu chtěl být se mnou, spal se mnou v posteli vedle mé hlavy a musela jsem mu dát k dispozici jednu ruku, které se držel a nehnul se od ní. Chvílemi mi jí okusoval, což je (jak jsem se později dozvěděla) činčilí projev náklonnosti.
Druhý den Lumpíka bolelo bříško. I když z počátku dostával papání po jednom mililitru, právě proto, aby ho nebolelo, nevyhnuli jsme se tomu. Ale bylo na něm vidět, že i přes to maličko pookřál.
Asi třetí den (už si to přesně nepamatuju) odpoledne jsem zase vešla do pokoje s dávkou mňamky a s očekáváním dalšího souboje a prskání. Ale čekalo mne velikánské překvápko. Jen mne Lumpík uviděl, přihopkal (přes den spinkal pod skříní na fleesové dece) a sápal se na mne a domáhal se mňamky. Chytil si stříkačku pacinkami a baštil a mlaskal si při tom... Když slupnul celou 3ml stříkačku, hodil na mne vyčítavý pohled, kde že je nášup... Dostal, jasně že ano :lol: Celou dobu jsem bulila jako malý šneček a on na se mne nechápavě díval těmi svými kukadly, proč že to bulím, když se mám radovat, jak je šikovný.
Pak už Lumpík papkal sám a pošušňával si, bez bitek. Ale z mojí postele se ani nehnul, až když jsem před vánocemi vyrobila novou klec, tak se nastěhoval do ní k Mrňouskovi...

Příspěvekod **Burýska** » Ne Zář 25, 2005 19:23

:cry: :cry: :cry: To je příběh opravdu dojemný a plný přátelství a důvěry a lásky... :P

Zolty · Příspěvekod **Zolty** » Ne Zář 25, 2005 20:23

přesně tohle jsem si představovala že tu bude... představovala jsem si, že by se to stalo Sašovi a úplně se mi chtělo brečet a když se Lumpík uzdravil ( a tim v mysli můj Saša ), úplně jsem se začala usmívat... fakt krásný... oni tyhle zkušenosti spojujou pouta mezi člověkem a zvířetem, proto o tom chci číst.. Díky, fakt hezký.. :D

Brunda · Příspěvekod **Brunda** » Čt Říj 06, 2005 11:55

No, teda, Ivco - to je teda pribeh....fakt mam slzy v ocich. Moc vam preju, at uz vas zadna nemoc nepotka.... a preju to, samozrejme, i vsem, co jsou tu.
Lumpik je bojovnik :lol: