Vždycky byla slabá, drobná, už jako mímo vypadala, že moc dlouho žít nebude. No, žila tu s námi sedm let. Poslední rok jsme si dost užily s očičkem, pod kterým se jí udělal absces, ale zvládly jsme to. Poslední měsíce života trávila se dvěma společnicemi, vypadala už špatně, ale elán a chuť k jídlu měla stále. Včera, když jsem se dopoledne vrátila domů jsem si všimla, že vypadá už opravdu zle. Večer jsem ji našla už na půl cesty za duhový most. Rozloučila jsem se s ní, ujistila ji, že může odejít tam, kde jí bude lépe, protože já to zvládnu... Řekla jsem jí že ji miluji a nikdy nezapomenu. Potom jsem ji nechala odejít v klidu tam, kde to znala, v její kleci a s jejími družkami. Ráno už v kleci leželo jenom tělíčko. Ale její duše, ta krásná duše hodné, krotké a trochu hloupoučké činčily, naší Anet, Netky, Netynky, Aný... Ta už je volná. V našich srdcích zůstává její otisk a já tímto DĚKUJI Netce, kterou jsem milovala za to, že jsem s ní mohla prožít krásných sedm let a že jsem se s ní mohla naposledy pomazlit a rozloučit se. Odpočívej v pokoji, Aný. Pozdravuj tam Maiu s dvojčaty, Sáru s Davídkem, malou Ellie, svého syna Amíka a všechna naše miminka, která to nezvládla... A čekej tam na mě.
